Příběj tvůj a můj..

Anotace: -Lepší jméno fakt nemám... ona snad nemá jméno. Podlouhé době básnička, snad po několika letech, pokud se vůbec dá básní nazvat... Prostě se tam něco rýmuje, a psala se mi to podezřele snadno... Jen jsem se nabudila jedním životním příběhem.

Nevěděla jsem jak to říct,
Mlčela jsem.
Nevěděla jsem jak ti to ukázat,
Neukázala jsem.
Nevěděla jsem jak to naznačit,
Nenaznačila jsem.

Chtěla jsem vyslechnout tvá slova,
Která jsi nikdy nevyslovil.
Chtěla jsem s tebou sdílet vše,
Co jsi mi nikdy nenabídl.
Chtěla jsem pochopit tvá slova,
Přesto, že jsi nic neřekl.
Chtěla jsem…

To, co jsem ti nabídla jsi přijal.
Láska, pochopení, ale také bolest a zášť,
To všechno jsme poznali.
Po této dlouhé cestě, však jedno jsme poznali,
Slova jsme ne vždy potřebovali, pohlazení však vždy opětovali.
Věřili jsme ve vztah, věřili jsme v nás,
Nechtěli jsme slova, chtěli jsme jen čas…

Pohybovali se v bloudném kruhu, nejednou se ztratili,
V lásce, vášni, pochopení, pokaždé se shledali.
Cesty nám křížily lidé, my na ně však nedali,
Díky víře v nás, jsme se vždycky shledali.

A dnes… Když ohlížím se zpět…
Vidím bolest, zášť a smutek…
Na otázky nebyl čas, jen na slzy a bol…

Kdy to skončí? Ptám se já…
Ty mlčky krčíš ramena,
V očích tvých však jasně vidím,
Tvou odpověď bolavou.
Otáčím se…
Odcházím…
V koutku duše přeci doufám,
V tebe, mne… nás.
Naděje mne neopouší, proč proboha??!

S víčky pevně semknutými, odcházím dál a dál.
I když cítím pohled v zádech, odvaha mi chybí,
Zamyšlím se znova…
Strach, obava, bolest…odpuštění?
Co jsem viděla v tvých očích? Vím to sama?
Jen odvahu si přát, otočit se… uvidět.

Když to může bolet…
Otáčím se… Naděje.