Vzbuď se!

Beru do ruky tužku,ale nemám sílu.
Jen položit hlavu-a spát.
Ale spánek nepřichází,
nevidí,jak mi schází.

Ten na koho stále myslím,
koho nemůžu vyhnat pryč.

Protože to nejde.

To,na čem sejde
je-že neodejde.

Nechci,aby šel.

Je se mnou dobu tak dlouhou,
kdy hořím skrytou touhou:

Aspoň jednou se na něj podívat o chvíli déle.
Aspoň jednou mu zabořit prsty do vlasů..

Vědět,že patří jen mně.
Sedět
mu v náručí
kolíbaná houpavými pohyby.

Cítit skryté záhyby
tlukotu jeho srdce.

Unášená myšlenkami,
koho v něm vlastně nosí.
Na koberci s pomněnkami,
na kterém spolu ležíme,
zvláštně zasnění sami do sebe
nebo do toho druhého?

Ten pocit zvláštně zebe,
snad je to něco krutého
Nebo něžného?

Tak dost!Realita čeká!
Vzbuď se!