Čtrnáct padesát devět

loučím se s nepoznanými kraji
s dávno vyschlými slzami
díky tobě poznal jsem, sebe hlouběji
a ráno probouzím se se sluncem

jak mladý a útlý strom, podléhám zátěži
nic není naposled, nic nemůže být zlé
když hodiny na věži, odbíjí poprvé

počtem všech možných cest, nakrátko osleplí
směr jako vždy rozhodnou, nohy znavené
a hodiny nad postelí, odbily podruhé

potichu spočítám, všechny šrámy na těle
uprostřed odpoledne, havran usedl na parapet
když hodiny na kostele, odbily naposled

loučím se s milovanými místy
s prošlapanými botami
odpouštím mládí všem, kteří pálí mosty
a ráno probouzí se s úsměvem