cestou domů pršelo
stěrače drhly o sklo
jak česnek na struhadle
a tma bolestí uhýbala
před zářezy světla...
teď sněží
kouřim na zápraží
chlápek s chimérama v hlavě
a černou dírou za humnama...
přejel jsem ztvrdlou rukou tvář
strniště
vydalo zvuk lámajících kostí
pozoruju
vopelichanej stromek z vánoc
zapíchlej do hromady sněhu
a vedle
se zvadle vrtí ve větru
beruška sedmitečná
jako animírka v pět ráno
chabě předstírající zájem a něhu...
poháněnej setrvačností
a vínem z muškátu
mlátim jako pominutej
bidlem do okapu střechy
shazuju rampouchy
naježený jak ostny
zdivočelých dikobrazů
těšim se
až sundám hadry
vlezu do vany
a zmizím pod peřinou
rozpuštěnej v obraze snů...
Krásná a bezvadná...taky teď do těch rampouchů pořád mlátím a mlátím!:oú
25.02.2009 13:53:00 | střelkyně1
Podle mého je to úžasně napsané, má to atmosféru, stojím na tom zápraží, všechno to vidím a cítím, a těším se do vany... To se mi hned tak nestane, takový živý obraz. Prima...ST!
23.02.2009 09:29:00 | Kapka