Maska všedního života

V oblaku lží se vznášíme,
lží, kterým sami věříme.
Formujou tu naší najivní představu
i mysl okolního davu.

I já jsem byl bláhový, všichni jsme.
A teď trpím, mé noci bezesné.
Protože sny mne opustily,
a to jsme pro ně žily.

A teď zas jen bezcílně bloumám,
masku jsem odložil, skutečné barvy světa zkoumám.
Ale stejně nevím co vidím.
Nechápu nic a nikomu nezávidím.

Vlastně nevidím tu odpověď,
ale ani otázku.
Vidím jen přetvářku
a v lepším případě nadsázku.