"Hruď"

Jak skončí příběh - kdo to tuší!
Láska ne, ani jiné vášně.
Každým dnem jsou tvá slova hlušší
a hlubší, vrýváš se pod dásně.

Tak, už nic nebouří ve mně. Vrže
jen větev stromu, lpí jen kukla...
Tak, jako do ledové strže,
do hrudi, co náhle pukla!

Do hrudi, co silou třeskla!
Hle, moje věštba: krutě chráněn,
já v sobě - jako v rakvi ze skla
spím - v tobě, v té hluboké ráně.

Spím - v jámě, ledovec je zvrstven,
jak ledy žárlí, mrtví vědí.
Pečeť a pancíř, pán a prsten...
Bez návratu a odpovědi.

Život proklínáte, co by...
Zde není Trója v ohni, zde je
- jsem zaživa dána pod ledový,
modravý příkrov bez naděje.

Bouřit se můžeš jako Etna.
Pozřu své sny i křivdy...
Není prostě cesta zpětná.
Hruď nevydá své mrtvé - nikdy.