Nahlédnutí pod mé okapy

Zachází slunce, přichází naděje,
stmívá se, jen blyští se závěje
plkáním o ničem,
je náš svět poničen.

Já bloumám ulicí,
slova jsou municí,
kterou mi bláhově poskytli,
tím se mi možnosti naskytly,
jak chytit páprdu do lasa:
,,Né kafe, nýbrž melasa!''

Chudák, dívá se lehce nakřivo,
jako by říkal: ,,Pálíš, kopřivo!''

Tak věnuji mu úsměv, jeden z nejsladších,
co občas vídám u milých průvodčích,
dnes vyprovázím ho stejně,
oním úsměvem přímo neochvějně.

Jdu dál tou slepou ulicí, snad mě někam dovede
a já jí věřím, že i přes slepost dále povede.

Tak kráčím jí bez mapy,
jen s malými přešlapy
nahlížím někdy v okapy
a ptám se unikajících ptáků,
kam mizí barvy máků,
když lidé se už netěší jejich krásou.

No úsměv! Žijeme přec jen jednou, teď a tady,
jindy už nepostavíte ty své hrady!