Na hřbitově

Jiskří mi slza kulatá na tváři usmýkané k zemi,
padá a posévá žalem mladý hrob,
zvadlé kvítí v modravé váze měním,
a minulost má jde dlouhou noc.

Teskná, teskná to příroda,
kde lidé odpočívají na věčnost.

Horkou rukou tmavý mramor přejíždím,
o‘ jak rád bych mu dal svoji sílu,
a oživil bych zas tím srdce její,
v tichém pokoji a hlíně ukryté.

Lehce nahmatám v desce písmena vrytá,
a marně vymazat chci z mysli den,
kdy nečekaně zakryla jsi víčka tmou,
a tělo ulehlo v truhle najednou.

Teskná, teskná to příroda,
kde hrob přelévá se v hrob.