Konec léta mrazivého

Plakala bych,
ale nepláču,
nevím to jistě.

Nevyznám se v sobě,
či snad vyznám,
nechápu se.

Cokoliv píši,
snad nepíši,
je to halucinace.

Konec,
snad začátek,
nenormální.

Víří se,
v mé duši,
hromada asociací.

Pro nechápavé,
ne naopak chápavé,
tiusíce myšlenek.

Jak lehce,
může básník,
stát na okraji.

Povídám ti,
tak to nejde,
na krásné obloze.

Stojí žena,
na konci,
ne na záčátku.

Dokýtáš se,
pocitu ženy,
marnivé.

Tělo tančí,
ve víru vína,
za rosy.

Něžnost přichází,
za ní můra,
s nebesy.

Blouzním,
s bláznem,
po zpátku.