Tanec pro smrtonošku a její kolegyně

Děravím
už i ve spánku.
Na duši mám časočaj
z heřmánku
a teď zavři oči,
bude se stmívat už naposled.
Žebrákům prší do úst
zlatý déšť, deštníky
sněženek usychají podél
kosticest.

Jabloně krvácí a vzdychají,
ohně planou a jako by se zdálo,
že i slzy hoří,
do hlubin země se
prsty bůžků a bohyň
boří,
přitom nesměle a přesto s křikem
víme,
že po sobotě už nepřijde
neděle,
jak bývá zvykem.

Je to stejně pořád to samé,
máme válku, hlad, smrt
a jiné staré známé,
rádi je zveme na hostinu,
kde se fakt nic neztratí,
mají radost a my vinu
vírou v starou bláznivinu,
že jednou se role obrátí.