Odloučení

Já na výsluní přízně Vaší
hřála se Pane dlouhý čas,
dnes srdce mé se smutkem plaší,
že neslyší Váš zvučný hlas.

Nekonečná se zdála přízeň,
jež užívat jsem šťastna směla,
po přítomnosti Vaší žízeň
duši mou zachvátila zcela.

Jen v komnatách temných meluzína
závěsů třásně občas zvedne,
prokřehlé dlaně z mého klína
přiložím k tváři, jež mi bledne.

Úzkost mne jímá,
slyším trávu růst,
z nádvoří dusot kopyt na dláždění.
Vrací se přece?
Je to on, či není?
Srdce mé trápí beznadějný půst.

Já na výsluní přízně Vaší
hřála se Pane den co den,
s Vámi zlé dny se zdály snazší
a noci - jeden sladký sen.

Jen vzpomínky mi na Vás zbyly,
s těmi teď k spánku uléhám
a vím, že v dlouhé noční chvíli
snění se bez Vás nedočkám.

Vzpomínám ...
v krbu oheň plál
na kožešinách dvě nahá těla
v zajetí
sladké smyslnosti
v objetí
lásky nevinnosti
jež srdce prostoupila zcela
popleteni
v propletení ...

nemohu .. nesmím ... nemám síly
doufat dál.

A Vy jste bral a bral,
ukrajoval si z mého těla,
já srdce i duši
pro naši lásku poztrácela.

Čím více jste mne měl
tím více
srdci mému
jste se vzdaloval,

a pak ... se Vám dívka omrzela.

Láska, vrtkavá tanečnice,
ladnými kroky odkráčela,
láska má podob na tisíce,
mě v duši obraz Váš
navždy se zachoval
jak bych jej sama
vidět chtěla.

Sama procházím komnatami,
z krbu teď čiší jenom zima,
nezahřeje nás kožešina,
jsme každý jinde ... jsme teď sami.

V půlnoční chvíli
přece jen
za víčka vstoupí mi krásný sen,
občas Vás vídám ...
ač srdce bolí
a slzy kanou s řas,
nezmlkne v duši ten sladký
lásky čas

... vrátíte se mi zpět
můj milý ?