Že se vždy pro tohle musí plakat

S potrhaným svědomím
obcházel jsem
stromy
dokola
a v dlaních
i uvnitř
zoufale prázdno
v láhvi ještě slzu
vína a papírovou
loďku
kterou jsem tam
pro tebe utopil
nevím proč najednou
prostě začalo pršet
sice jsem původně
chtěl stát pod tvým
oknem s kytárou
sám ve tmě jak praštěnej
zbloudilej rytíř
středověku
ale rozmyslel jsem si to

stejně mě nemáš ráda

a v těch stromech
je víc citu
než v celé
historii
naší
lásky