Zlaté rybky

Je to už dávno a jako včera,
chodívala jsem s tátou na ryby.
Vraceli jsme se domů za večera.
Kdyby jen na chvilku
se ten čas mohl vrátit,
ale život není o kdyby.

Chytali jsme z břehů malé tůně
a lovili karásky tak zlaté,
že mohli plnit všechna přání.
My jsme však žádná neměli,
jen jsme tak tiše seděli
a pouštěli jsme je zpátky do vody.
Zlaté rybky,užívejte si svobody !

U břehu rostlo plno stulíků,
hladina samý žlutý květ.
Co je to na nich za havěť?
Šídla a vážky s barevnými křídly
a kolem tůně plno motýlků,
rákosí jen lehounce šumělo,
nám se snad ani domů nechtělo.

Ale je čas jít a tak ještě
natrhali jsme spolu mamince
plnou náruč zvonečků a kopretin.
Je to ta nejkrásnější kytice.
A cestou přes pole a lesík
počítali jsme bažanty a zajíce.

Táto,půjdeme na ryby zítra zase?
Ještě jsme ani domů nedošli
a už jsem znovu škemrala.
Věděla jsem,že nemusím dlouho,
táta se mnou chodil rád už od mala.

Dneska už táta loví v jiných vodách
a od nich se domů nikdy nevrátí.
Často vzpomínám a stýská se mi.
Víš,tati?.......