Anotace: dárek v životní velikosti...ale druhého prostě vlastnit nelze, že?
Pane Bože, dal jsi nám poznat,
co je to klesnout na dno,
i okusit plody ráje.
A teď, když naše srdce taje,
zase nás pozvedáš z naší pýchy.
Maluješ nám do mapy srdce
vysoké kopce našich nároků
a zapomínáš hříchy.
V chladivých říčkách odpuštění
rácháme si nohy
jak pohlazení milujícího Otce.
A odpovědí na naše otázky
je mlčení,
nikomu se mluvit nechce.
Ale zákon mluví jasně.
Miluj a neubliž nikomu.
Úzká lávka.
Půjdeme spolu,
buďeš mé zábradlí,
co kdybychom uklouzli
či dokonce upadli.
Ať jsme ochotní a vytrvalí.
Vždyť nekonečně je Tvé milosrdenství.
Prosím Tě …
A Ty své sliby plníš.
Toho, komu patří celý život,
moje srdce, nemůžu jen tak mít.
Možná však jednou,
s tou nadějí tančím lehce,
a život žiji vedle něj
(samotné se prostě nechce)
mohl bys mi ho,
Bože,
jako nečekaný dárek pořídit?
03.04.2009 20:18:00 WAYWARD
...jen my malí lidé si dokážeme darovat lásku.V tom nám nikdo nepomůže,ani On ne.Problém je v tom,že to musí být dar za dar.Na lásku musí být dva,krom sebelásky,ta často převládá.
03.04.2009 18:28:00 labuť
Zvláštní přání, ale jak píšeš, nikoho nelze vlastnit... a myslím, že je to tak dobře... Občas se totiž stává, že toho, co máme, (myslím tím hmotné statky) si dostatečně nepovažujeme a kdyby to tak mělo být s lidmi, byla by to katatrofa. :)