Pane Bože, dal jsi nám poznat,
co je to klesnout na dno,
i okusit plody ráje.
A teď, když naše srdce taje,
zase nás pozvedáš z naší pýchy.
Maluješ nám do mapy srdce
vysoké kopce našich nároků
a zapomínáš hříchy.
V chladivých říčkách odpuštění
rácháme si nohy
jak pohlazení milujícího Otce.
A odpovědí na naše otázky
je mlčení,
nikomu se mluvit nechce.
Ale zákon mluví jasně.
Miluj a neubliž nikomu.
Úzká lávka.
Půjdeme spolu,
buďeš mé zábradlí,
co kdybychom uklouzli
či dokonce upadli.
Ať jsme ochotní a vytrvalí.
Vždyť nekonečně je Tvé milosrdenství.
Prosím Tě …
A Ty své sliby plníš.
Toho, komu patří celý život,
moje srdce, nemůžu jen tak mít.
Možná však jednou,
s tou nadějí tančím lehce,
a život žiji vedle něj
(samotné se prostě nechce)
mohl bys mi ho,
Bože,
jako nečekaný dárek pořídit?
...jen my malí lidé si dokážeme darovat lásku.V tom nám nikdo nepomůže,ani On ne.Problém je v tom,že to musí být dar za dar.Na lásku musí být dva,krom sebelásky,ta často převládá.
03.04.2009 20:18:00 | WAYWARD
Zvláštní přání, ale jak píšeš, nikoho nelze vlastnit... a myslím, že je to tak dobře... Občas se totiž stává, že toho, co máme, (myslím tím hmotné statky) si dostatečně nepovažujeme a kdyby to tak mělo být s lidmi, byla by to katatrofa. :)
03.04.2009 18:28:00 | labuť