Park

Smutná a stará, bez jména,
bez potřeby a k neužitku.
Seděla vždycky, zdrcena
osudem v parku plném kvítků.

Seděla, ale někdy stála
s nohama vlhkýma od rosy.
Ne, nikdy se nezasmála,
jen vyčkávala kohosi.

Ten kdosi ale nepřišel,
nikdy, ne. Ani na vteřinu.
A její hlas se proto chvěl
tam tiše. V mlčenlivém stínu.

Děti si hrály všude kolem,
kluci s míčem, děvčata s květy,
vítr se seschlým trávy stvolem.
A ona? S nevděčnými lety.

Kolik let už tu na něj čeká?
Kolik generací už přežila?
Kolik let čeká na člověka,
kterému tolik věřila?

Čeká tu. Sama. Opuštěná.
A všechno rozbrečí ji lehce.
Je jako jehla v kupce sena.
Tu také nikdo hledat nechce.

Tu jedna unavená žena
položí tašku svoji na ni.
Ne, teď už není opuštěná,
žena ji hladí svojí dlaní.

Pak usedla též na lavičku,
ta říká si:"Toť krásný den."
Praská polehoučku, pomaličku...

... A zlý osud byl prolomen?