Sbírka básní část I.

Anotace: Zbírka myšlenkových básní

Dlouho jsem přemýšlel,
co je nejhorší pro člověka.
Přišel jsem na to…
… uvědomění si sebe sama a okolí.
Má to jen pár lidí.
A to nejhorší je, že…
… já mezi ně patřím.

---------------------------------------------------------------------------------------------------

Někdy je to k zbláznění,
vědět co se v okolí děje.
Co si všichni myslí.
Jak se cítí.
Co je zajímá a nezajímá.
Čeho se nejvíc bojí…
… vědět, že jsme nic.

---------------------------------------------------------------------------------------------------

Ti, co mají tuto schopnost
a používají ji,
dřív nebo později zjistí to,
co už je známo…
… že lidstvo má dvě cesty.
S přírodou nebo proti ní.
A pokud půjdeme proti ní…
… avšak po apokalypse
vždy Nirvána.

---------------------------------------------------------------------------------------------------

Zajímalo by mne,
jestli najdu holku svých snů…
… krásnou zvenku i zevnitř,
inteligentní a chápavou,
plnou vtipu a smíchu
a přitom vážnou,
když jde o život.

---------------------------------------------------------------------------------------------------

Svět se rozpadá
a já se na to musím dívat…
… ale i přesto jsem našel
důvod proč žít…
… láska, přátelství a sranda.

---------------------------------------------------------------------------------------------------

… a Bůh řekl:
"Budiž světlo."
A stvořil světlo,
plné lásky a přátelství
s nekonečným mírem.
A stvořil tmu,
plnou nenávisti a nočních můr
s bezedným strachem…

---------------------------------------------------------------------------------------------------

Empatie.
Přítel, o kterém
nevíte mnoho let
nebo si ho neuvědomujete…
… a pak jako blesk z čistého nebe…
… miliardy informací za sekundu.
Strach, bolest, štěstí, láska
a jiné emoce,
které člověk produkuje.
Avšak ne jednoho člověka,
ale jednotek, desítek,
stovek lidí kolem vás…
… váš mozek přestává stíhat…
… vaše hlava
se bude chtít rozletět…
… a pak jako blesk z čistého nebe…
… křišťálově průzračné nic bez kazu.
Žádné návaly úzkosti, strachu
a beznaděje…
… ale nebojte,
přátelé se vrací…

---------------------------------------------------------------------------------------------------

Svět se stává ubohým,
protože morální hranice
se neobnovují,
když se zničí…

---------------------------------------------------------------------------------------------------

To,
co mezi náma bylo,
byl začátek a konec.
Celek,
složen ze střípku vzpomínek,
které si uchovám.

---------------------------------------------------------------------------------------------------

I Hvězdy
padají.
Srdce,
jenž bylo
rozděleno ve dví,
už
dávno krvácet nemůže.
Všechny životní tekutiny
už dávno
vyprchaly,
stejně jako
těkavá látka.
Zbývá jen bolest,
jež přetrvává
a ustane,
když blízkost energie,
jež obmotává tělo
i duši
a tím
ji dusí,
se změní
v energii
opačného rázu.
Zbývá se jen
ponořit do oblaku dýmu
a
moře tekutých doušků.
Však
kolik dýmu musí být v mých plicích
a kolik doušků musím polknout,
aby oči viděly
zkázu
této skutečnosti…

---------------------------------------------------------------------------------------------------

Strach z minulosti,
jenž nikdy nezmizí.
Strach z minulosti,
jenž nás nepustí
vpřed.

---------------------------------------------------------------------------------------------------

Jeden začátek,
jeden konec.
Délka je neznámá.
Zrození
a smrt.
Je to až moc dlouhé.
Proč láska a život není
stejně dlouhá.
Zažít lásku celým životem.
Nebo aspoň
neumřít sám.
Neumřít v samotě,
potažené černou temnotou.
Smutkem,
který se snaží
zničit nádherné vzpomínky.
Smutkem,
který přivolává smrt,
jenž si s vámi hraje a říká
pojď se pomazlit a
skončit s anděly života.
Protože pozvednout ohnivý meč,
pro záchranu
krásných vzpomínek,
je tak
těžké.
Temná smrt je
strašlivá.
Tahá tě do bahna,
v němž se nadechnout nemůžeš.
Táhnou tě vzpomínky,
jež tě ubijí.
Slabost,
jež způsobuje strach ze smrti.
A nakonec
uvědomění,
že to nejsou démoni,
jež tě ničí,
ale
vlastní mysl.

---------------------------------------------------------------------------------------------------

Svou sílu,
jež mám,
nikdy nepoužiji
proti přírodě
života a smrti.
Proti času,
minulosti, přítomnosti a budoucnosti.
Proti nejvyššímu,
energii,
jež vládne všemu.

---------------------------------------------------------------------------------------------------

Znovu
pozvedávám zbroj
k bitvě.
Zbraň, jež mám,
nemá cenu pozvednout.
Smrt to nezastaví.
Vidím bílý sníh,
jež je potřísněn
krví
padlých andělů.
Tyto trosky těl
se snažím zachránit,
ale můžu jen
sbírat mrtvé bojovníky,
protože smrt
mi není za patama,
ale dva kroky vpředu.
Je nemilosrdná
a svou kosou
kosí všechny,
co jí stojí v cestě.
Stojím v kaluži krve
a nemůžu nic dělat,
než plakat.
Jenže pláč černých andělů
přináší další smrt.
Co mám dělat
s těly,
jež můžou už jen
hnít.

Už nechci
sbírat padlé anděly.
Snažit se je oživit,
je jako
chytat kapky deště
na obrovské ploše.

---------------------------------------------------------------------------------------------------

Být
něčí přítel
je nádherná věc jedince.
Bolest je
krásná věc lidstva.

---------------------------------------------------------------------------------------------------

Bolest mne obtéká
po celém těle.
Strach na mne sahá,
stejně jako smrt.
Čekám,
kdy všechno skončí
a já,
já budu svobodný a budu
znova lítat jako
v minulosti.

---------------------------------------------------------------------------------------------------

My eyes
vidí jen
death.
Žalozpěvy jsou okolo,
for me,
však život není.
Snad
proto jsem mezi mrtvolama
too.

---------------------------------------------------------------------------------------------------

Na smrt si prej nezvykneš.
Však, když
lidi odchází.
A ty zůstáváš.
Vzpomínky zůstávají
a ty jen sleduješ
co se
děje.
Nezůstávej.
A ty jsi
poslední.
Samota tě
obklopuje beze jména.
Zůstáváš
sám.

---------------------------------------------------------------------------------------------------

Údolí stínů a temnoty, kde
stvůry a démoni
přinášejí strach a smutek.
Údolí, kde
ožívají těla těch,
co neunesli
šílenství.

---------------------------------------------------------------------------------------------------

Ztrácíš něco?
Se stává.
Vždyť
je to normální.
Ztratil jsi toho
tolik.
Tak proč brečíš nad
ztracenou láskou.

Někdy pláču sám nad sebou,
když od emoci odstup mám.
K čemu žít,
když změnit nic nemůžeš.
Však naděje se skrývá všude
a proto žiji dál
a tím změnit se snažíš.

---------------------------------------------------------------------------------------------------

Smutek,
jenž vyplňuje prostor mého okolí,
mě bolí.
Slzy v mých očích nejdou zastavit.
Jak se zbavit pocitu,
jenž není můj.
Prokletím stíhán stejně jako
smrtí.
Opouštět.
smutek,
jenž přechází v žal.
Deprese,
jenž Tě neopouští.
Nedokonalá smrt, jenž
odvrací vás od těch,
jež milujete.
Nenávist, jenž máte kvůli jednomu slovu.
Sbohem.
Společně nenávist a láska je
strašlivá.
Hlavně, když to pozvedne
jediný člověk.
Zabít toho člověka však
nemůžeš.
Pozvedne to smutek a stesk,
jenž je horší
než nenávist a láska.
A tak zůstává
trápení a slzy nenávisti,
jež musíš spolknout.

---------------------------------------------------------------------------------------------------

Není to láska.
Není to sex.
Není to přátelství.
Je to pohoda, jež
vládne všemu.
Počkat si až ta druhá osoba
pomalu usne.
A zdají se jí
krásné sny.
Nic s ní nemít.
Jen ji obejmout a
cítit lidské teplo.

---------------------------------------------------------------------------------------------------

Únava.
Ten smutek, jenž ovládl tělo.
Smrt, jež tělo přinutila se nehýbat.
Hnusota, jež ničí krásu myšlení.
Stání, jež přerušilo běh života.
Smrt, jenž vše ukončila.
Stýská se mi Veri…

Tekoucí krev na
těle, jenž není moje.
Tekutina smrti,
jenž existuje mnoho let
A nelze ji zastavit.
Stoupám,
ale má hmotná část, zůstává
ležet.
Chtěla bych změnit mnohé, ale
byla jsem pomalejší než
zvuk, jenž byl pomalejší než
rána, jenž
dorazila vše krom
mne.
A nebo
ne…

Prázdnota,
jenž mne obklopuje
mi říká, že
vedle mne nejsi.
Chci znovu říct,
Co k tobě cítím, ale
Nevidím tvou krásu.
Necítím tvou vůni.
Nemohu se tě znova
dotknout a pohladit.

Jsem někde, kde emocí
je málo.
Kde existuje hlavně
Samota a čekání na
osobu, která mi chybí.
Blázinec, kde je jen
ticho nebo pláč smutku.
Láska nebo stesk
a já pláču a čekám
jen na tebe
kdy přijdeš má
lásko.

---------------------------------------------------------------------------------------------------

Proázím se městem,
jenž znám,
jenž je mé!
Každým krokem cítím pláč,
jenž stéká zmých očí.
Každým krokem cítím bolest,
jenž v sobě mám.
Plačivá bolest procházejíce se
mou hlavou.
Milióny lidí,
stejně jako milióny emocí
proplouvající vzduchem k molu smrti
se jménem já.
Mol je však plný,
nikdo neodplouvá
a já cítím pláč,
jenž ztéká zmých očí.
Cítím bolest,
jenž narůstá v apokalipsu.
Město,
jenž znám,
užneuvidím.
Jen trosky co po mne
zůstanou.
Strach mnou
proplouvá
a vůbec nevím, jak zastavit to mám.

---------------------------------------------------------------------------------------------------

V pustině samoty s okolím smrti.
V obklopení smutných emocí.
S poslední sirkou a cigaretou.
Kapalina tekoucí po zemi.
Puch, jenž přivolává uvolnění.
Chlad změnící se v žár.
Vzpomínky míšící se se strachem.
Hledání něčeho.......
Odhazuji nedopalek.
Strach, smutek, pláč, děs na kolenou.
Oči plných slz.

---------------------------------------------------------------------------------------------------

Postoucí nenávist k homo paien sapien
je krásná a přitom děsivá.
Kdo s tím vlastně přišel?
Nějaká genetika, jenž je ovládána matkou přírodou
či opravdu existuje bůh, jenž si se mnou zahrává?
Je nás víc?
Chci věřit tomu, že neroním slzy sám.
Kapky krve, jenž jsou jiné.
Chtěl bych mít sílu nevědomosti, jenž vládne světu.
Nechci vidět věci před očíma.
Chtěl bych být jako ostatní.
Proč to nejde?
Být stejný!?
Být stejný!
Být stejný!!
Být stejný jako ostatní!
Mít problémy, jenž jdou řešit.
Iluze, jenž jim vládně.
Vidět ji a kochat se její krásou, jenž je nesmrtelná.
Necítit přátelství.
Necítit lásku.
Necítit cit.
Necítit bolest.
Necítit.
Necítit!
Necítit!!
Strašně to bolí.
Prosím.
Prosím.
Prosím.
Zbytečně.
Pláču.

---------------------------------------------------------------------------------------------------

hnusota je mi blízká
a rád o ní píšu
nevím ani přoč
snad
abych se k ní přiblížil
mohl být blíš
smrti
svět už mě nebaví
a proto bych rád umřel
v bolestech
a utrpení
možná mám zase tu svou
blbou náladu
či mě nebaví ten
zasravý svět
emocí
krásy
odcházení
na věčnost
do konce věků
už nechci být
sám
bez nikoho
nikde
všude
pozorovat
všechny na odchodu
pryč
tam
nikam

---------------------------------------------------------------------------------------------------

cítím se strašně pustě
osamocen v prázdnotě
v šílenctví prachu
smutek v chladu smrti
strach v žáru nenávisti
nechci ale musím
chci opustit samotu
ale není nikoho, kdo by
jen podal pomocnou ruku

---------------------------------------------------------------------------------------------------

Samota ve mne je veliká
Ani jásám nevím
Ke začíná
A kde končí
Bezbarvá věc
Jenž nelze vidět, ale i přesto
ji cítíte
Ten zžíravý pocit
Že Vás něco
Sleduje
Snaží se Vás ta věc
Pohltit
Zadusit
Zprovodit ze světa
Jenž jste milovali
Braánit se nelze
Jen čekání
Vyčkávání
Na
Vymazání
Rozbití
Vyprovození ze světa
Hrůzy, kde chcete být

---------------------------------------------------------------------------------------------------

Krev mi po ruce stéká.
Slza padá na zem.
A bolest?
Tu už dávno necítím.
Nic necítím.
Chtěl jsem vysvobození.
Trochu svého soukromí.
Pochopení od druhých.
Čekám.
Nic nepřichází.

Palčivá bolest to byla.
Všechny ty nohy, které mě obklopovaly.
Dupot a kopot všude kolem mě.
Nemůžu utéci.
Nemůžu ani vstát.
Chci pryč.
Chci odejít.

---------------------------------------------------------------------------------------------------

Samota mnou kráčí
Je ve vlasech, které si trhám
Samota mnou kráčí
Je v nohách, které amputuji
Samota mnou kráčí
Je v rukou, které nechci
Je v hlavě s kulkou v ní

Chodím ulicemi, kde lidi nikoho nevidí
Kopu do popelnic, které nic necítí
V očích smrt
A můra teprv začíná
S trašně si zahrávám
Nikdo však nejde mě zastavit

Měla krásne rty, které jsem líbal
Nežil jsem pro ni, ale pro ni
V očích jsem viděl smrt, když jsem ji škrtil
Umírala dlouze
Jeji střeva jsem hltal s láskou
Už ve mne zůstane