Rallye stáří

Po chodníku kráčí ztělesněná kronika – muž, který pamatuje.
Stoupá po chodníku z autobusového nádraží na náměstí.
Boty se zarývají do čvachty, kterou vytváří bílý snížek,
lidské nožky a nechutně depresivní ŠPÍNA.
Kráčí pomalu, jelikož ze svého ochablého
těla větší rychlost nevytáhne.
Dohání dalšího Kronikáře, který se před ním zastavil a hledí
vzhůru po cestě, kterou musí ještě absolvovat. První stařík se,
zatímco předjíždí toho prvního, chápavě zeptá:
„Copak, už to nejde?“
A on mu supějíce odpoví:
„Sotva popadám dech, funím jak lokomotiva!“
A vtom závodící staříky míjím já, sedmnáctiletá troska,
která pouze dožívá a blíží se k poslední třetině svého života.