Je mi sedmnáct

Je mi sedmnáct
a cítím, že se již blížím k posledním dveřím
Jsem slaboch, přiznávám se před Bohem
též před Ďáblem a poklekám pod oblohou

Je mi sedmnáct
a cítím, že pouze dožívám
při slovu budoucnost se mi vybaví černo
při každém vdechnutí si v duchu říkám:
Ó osude, ani nevíš, jak se mi po tom bude stýskat
ani netušíš, jak moc se mi chce žít

Je mi sedmnáct
a cítím se starý, cítím se opotřebovaný
když je luna v úplňku, sleduji ji a tiše závidím
ó jak je krásná, jak je mladá; připomíná mi tebe

Je mi sedmnáct
a lásku jsem prožil pouze ve své hlavě.
Nechci být zván básníkem – a víte proč?
Nechci pošpinit to krásné slovo, pod kterým
jsem si vždy představoval krásu, vzácnost, umění a svobodu.
Nebo je básník skutečně ubožák, který neumí dát své city
najevo a proto je ukrývá ve svých básních?
Básník je člověk, jenž prchá před realitou - skutečností - či před světem?
Básník je chudák bez skutečných přátel?
Je to člověk, který se cítí volný a svobodný pouze ve svých verších?
…Ne, tak to nemůže být…
..V tom případě bych nenáviděl básníky..
.Je mi teprve sedmnáct a chci žít.
Prosím na kolenou