(Ne)žít...

(Ne)vnímat zástup myšlenek
těch černých rytířů
v drátěných košilích
bránících před průnikem
světel zvenčí...

(ne)slyšet vlastní výčitky
co jak řinčivé řetězy
z těžkého chladného kovu
drží nemilosrdně zajatce
na dosah rány bičem...

(ne)klopýtat po cestách
rozbitých kopyty koní
táhnoucích rozviklaný povoz
v oblaku prachu
co řeže do očí...

(ne)odpouštět druhým
rozlitou horkou medovinu
když v zápalu převrhli číši
a teď nabízejí svou
s vodou k zažehnání žízně...

(ne)vnímat svou hodnotu
existencí nám do vínku danou
abychom ji hájili
byť by byla postavena
ke kacířskému kůlu...

(ne)slyšet tlukot srdce
co i v nepravidelném rytmu
skrývá ranní rozednění
po posledním utichajícím
zatroubení ponocného...

(ne)toulat se sadem
rozkvetlých panenských jabloní
kde mladá komtesa
zakrývá růžovějící tváře
před city vyznávajícím vikomtem...

(ne)dávat volnost
přáním představám a snům
co možná zatím jen v naší fantazii
směrují kroky našeho života
k branám štěstí...

to vše
asi znamená
.
.
.
(ne)žít.