polykač plamene
v době ledové
ztratil hlavu v kamení
to když jsi
zabořila nůžky z prstů
do mých papírových vlasů
a já se marně zkoušel vyhnout
nevyhnutelnému...
zahleděný
do tvých očí
otvírám dveře
u stropu
věže Babylónu....
jsem brousek z pískovce
přejíždím
po ostří tvých nůžek
a
pohlceni sebou
asimilujem se
papírovou lodí
do zajímavých časů....
vzali se za ruce
a
překročili hranice
jedné existence...
kameník a lazebnice
co společně vystřihli se
z papírových světů...