Tati...

Nikdy jsi mě neobjal, tati...
Už jsem skoro dospělá a ten čas tak letí...
Dospěla jsem z malého dětska téměř v ženu,
ale to dětství a srdce mladé zůstane pořád plné stenů.
Pořád mě to něco mrzí a cesta k Tobě je jak dlouhá pláň.
Trápí mě,
že neucítila jsem nikdy na tváři Tvou upracovanou dlaň.
Nevím, že i Tvé ruce umějí pohladit.
Ale poznala jsem,že ať jsi jaký jsi, umíš poradit.
Nikdy jsi mi neřekl, že máš mě taky rád.
A já toužila to slyšet aspoň jedinkrát.
Nebo aspoň slyšet, že jsi na mě hrdý jako dceru.
Aspoň jednou jedinkrát - věru!
Vždycky´s byl přísný, leckdy krutý k nám
a já mnohdy přemýšlela, jestli Tě znám.
Ani nevíš, jak bych chtěla slyšet to Tvé:
" Jsi moje holčička "
Ale už nejsem dítě, už nejsem maličká.
Čas už se nevrátí a Ty nedáš mi to, co mi stále chybí.
I tak Tě mám ale ráda,
i když jsme si tak trochu cizí...