Nemá to cenu

Psát verše o lásce,
to ne,
to je velká dřina,
zlodějka rozumu
ta hbitě klade past.
Člověk se zaplétá tak,
až ho úzkost jímá,
jak srdce ztracené
mu láska chodí krást.

Psát verše o štěstí,
to ne,
to se mi nechce.
Štěstí je splašené,
jak vyrušený pták,
a když ho polapím,
už nebudu spát lehce,
nutno zaň zaplatit,
co budeme si lhát.

A verše o naději,
té co člověku zbývá,
co o ní ještě psát.
I když se říká
že nikdy neumírá,
žít z naděje je těžké
a naděje se bát.

Psát tedy verše o Bohu,
o víře, která prý i hory
přenáší?
To neumím a také nemohu,
neznám, co tohle obnáší.