Afrikány

V hlavě se mihne vzpomínka
na čas už dávno minulý.
Ta nařasená sukýnka,
ty oblečky, v nichž vypluly

afrikány až na parket,
začly hýbat nohama svýma.
Ač uplynulo mnoho let,
vidím je stále před očima.

Vidím i očka veselá,
vidím ty zlatozlaté rtíky.
Třebaže bych dnes nechtěla,
dřív nedbala jsem na výkřiky.

Chtěla jsem je dát do vázy
a postaviti před zrcadlo.
Že krása se tak pokazí,
to tenkráte mne nenapadlo.

Později jsem dostala strach
o svoje drahé afrikány.
Vždyť kvítí vadne ve vázách,
vázy vraždí životní plány.
***
A potom, s třešní za uchem,
na dlaních kvítka povadlá,
nazvala jsem se zloduchem...
...Já přírodu jsem okradla