Na hranici

Už zase stojím na hranici,
pupkatá porota růžolící
v parukách
tváří se středověce
a vece,
zda jsem si vědoma
proč na rukách
okovy mne hyzdí znova.
Vím ... chvíli jsem
missis Hydeová
a chvíli Doctor Jackyllová.
Co na tom ...
i měsíc má svoji odvrácenou
stranu,
zašeptám tiše na obranu.
Přitom chci zařvat
z plných plic:
Co je vám do toho,
neřeknu nic ...

Pupkatí, sádelnatí mroži,
jak se vám inkvizici slouží?

Vzorně jsem žila,
spoustu let,
jen čerstvý vítr do plachet
zdaleka nevál,
jak by měl,
můj koráb
se v bezvětří potácel,
hnilobou
voda zaváněla,
nežila jsem tak,
jak bych chtěla ...

Vy všichni, panáci v taláru
pěkně si žijete, postaru.
Zákony, co jste stvořili?
Nikdy jste podle nich nežili!
Každý z vás,
jak tu tak sedíte
a tváříte se mravokárně,
alespoň jedinkrát toužíte
trochu se zbláznit,
talár stáhnout
a postavit se mimo zákon.
Nemáte odvahu, je to marné.
A vidíte přece, já ji měla,
jenom mi tiše závidíte,
vyslyšela jsem touhu těla,
život si žila,
jak jsem vždy toužila
a žít jsem chtěla ...
Nepochopíte důvody
a do duše mojí nevidíte ...

Žena je křehká květina,
co vláhou lásky pouze kvete,
tohle vy pochochopit nesvedete.
Pramenem vyschlým ji nevzkřísíte,
cožpak to sami nevidíte,
jak vedle vás, trubců,
chřadneme?

Tak objevila jsem nový svět
a čerstvý vítr do plachet
vedl můj koráb
proudem svěží vody,
já střídala něžné lodivody
a konečně začala jsem žít
a tohle vám bere klid a spaní,
že dohnali jste mne za svítání
v okovech na ten špalek dřeva,
že prý jsem prostopášná děva,
nevhodná pro svoje okolí?

Ty okovy mne nebolí ...
Duše má, čistá je
jak bílý den,
jediný nesplněný sen
v snáři mém nikdo nenajdete,
hledat si můžete jak chcete.

Tak prosím,
klidně pokyn dejte,
ať kat se chopí pochodně.

Já umírat budu svobodně ...