Továrna na smrt

Tam v té zemi, kde hluboká je víra,
tam v tom navždy smutném kraji,
tam v tom místě, kde bez pomoci Všehomíra,
ti, kdo pamatují, peklo znají.

Dva tábory blízko sebe,
lide jen masou bezbrannou,
zatáhlo se černě nebe,
kruté heslo nad branou.

Peklo na zem tady prosáklo,
krutost dozorců nezná mezí,
i dobro se toho místa zaleklo,
v nelidských podmínkách lidé nazí.

Smrt se stálým hostem stala,
vojáci vězně třídí jako odpad,
každá bytost se toho místa bála,
pak ten našeptaný Ďáblem nápad.

Neviditelná smrt silou plynnou,
se záminkou očistné kůry,
nevinní lidé po stovkách hynou,
sepjaté ruce prosí o pomoc shůry.

Když Bůh tak milosrdný, všemocný,
proč nevinné bytosti přehlížel,
nad tím, co kázal vůdce zlomocný,
pospolu s Ďáblem dohlížel.

Komíny krematorii mastný dým unikal,
stoupal vzhůru k nebi blíž,
on tyto duše nikdy nepřijal,
proto tam dodnes v mlze uslyšíš.

Tichý nářek tisíců bezbranných lidí,
co doprovázejí poletující deště kapky,
však to není voda, co tvé oko vidí,
jsou to slzy zoufalých vpité do Země matky.

Tam, kde Bůh zradil a odmítl být s nimi,
tam na konci kolejí, tam v Osvětimi. . .