Člověk člověku…
Topit se v moři lidských slov,
bez možnosti nalézt pevnou zem,
ve znacích nevýznamných apostrof,
po krcích tu navzájem si jdem…
Bezvětří těžkne olověnou rovinou,
citlivá místa pálí ochromeně,
žahavé medúzy se baví svojí hrou,
vítězí jen silný v téhle doméně…
Po zvuku fanfár, jen ticho huláká,
je výzvou ke všemu spiklému mlčení,
z člověka snílka, udělá bludného tuláka,
tak daleké, daleké je jakékoli rčení…
Berem si sílu... a přitom chceme dát...
bláznivé touhy nás nutí dopředu se hnát...
berem si city... s výmluvou, že potřebujem...
a naše světy se míjí, jak když kolem plujem...
nu, to jsme my, lidi...
kdoví, jestli někdy budem jiní...
Moc hezká básenka :o)
31.10.2005 15:17:00 | Cecilka
jj lidi si po krku jdou..dneska mi nejakej smejd ukradl svetla na mym kole,ted budu asi jezdit po tme...lidi sou horsí nez cokoli...krasne jsi to napsala...
29.10.2005 20:58:00 | Natalie Kolářová
jj lidi si po krku jdou..dneska mi nejakej smejd ukradl svetla na mym kole,ted budu asi jezdit po tme...lidi sou horsí nez cokoli...krasne jsi to napsala...
29.10.2005 20:58:00 | Natalie Kolářová
Velice povedená, jen mi tam nějak nesedí slovo "doméně" ... (já osobně bych použil "směně", ale je to jen obyčejný názor) Jinak za 100 :)
29.10.2005 20:36:00 | Obyčejný básník
u mně máš taky stovku. povedlo se ti to a já vím už zas že já motám slova, zatímco jinej píše básně.
jo a děkuju sem tam za podporu:-)
29.10.2005 20:30:00 | kulishak