Na jazyku

Pohřbívám tě někam.

I když tolik nechci...

Proč musíš mít příchutě ?
Rozumíš ?
Myslím příchutě.

Chutnáš jako zmrzlina,
co teče po dlani, a nehodí se ji olíznout.

Chutnáš i jinak.
Třeba jako nesolená polévka,
které stačí málo, ale já sůl zapomněla koupit.

Chutnáš jako vítr, co jsem ho lapala na mostě,
ale nechtěl do cely z dlaní.

Nebo jako louže s olejovou skvrnou.
Nevím, která barva je tvoje.

Jsi zahraný tón,
na který si ne a nevzpomenu.

Možná i husí kůže na nepatřičných místech.
Chutnáš jako suché slzy.
Jako nářek vlka.
Jako krev po mléčném zubu.
Jako nová knížka.
Prádlo sluncem bělené.

Máš příchutě.
Máš.

A nezáleží na tom proč.