Vzpomínka

* * *

Do noci koukám.
A přemýšlím.
Jak se to všechno opakuje dokola.
Rok s rokem si podává ruce a já
mám déja-vu.

Přemýšlím a koukám.
Hvězdičky blikají a smějí se.
I já se na ně směju.
Protože vím, že to všechno
byla jejich laskavá vůle.

Pamatuju si tu poslední noc.
Spousta slz, zklamání, bolesti a samoty.
Jedno sladké odmítnutí.
Běž pryč.
A já šla.

Seděla jsem sama na pokoji
a máčela ho slzami.
Sama.
Všichni se bavili, jen já
seděla sama u otevřeného okna.

Jediná, kdo zůstal oddělený
a opuštěný.
Přišel za mnou.
Nečekala jsem ho.
Můj hodný kamarád.

Nenáviděla jsem ostatní,
za to, že se mohli bavit, když mně se topil svět.
On se však usmál a nepřál jim to se mnou.
A pak jim vypadla elektřina a měli po zábavě.
Přišla bouřka.

Seděli jsme spolu na otevřeném okně,
dívali se na blesky
a poslouchali déšť.
S každým hromem jsme si zanadávali.
A také se oba zasmáli.

Noc plná zlomů.
Kolik slz, tolik deště.
Město potmě, jen my dva jsme seděli v okně
a sledovali a poslouchali bouřku.
Ta zbědovaná, prokletá... ale nádherná noc.

Dlouho jsme tam seděli.
Povídali si.
Já nechala déšť sušit svůj mokrý obličej.
Brečela jsem a smála jsem se.
A byla jsem šťastná.

Děkuju ti, Kubo.

* * *