Princezna

Anotace: Je to báseň i není

„Měsíci! Luno bledá jenž dlí na nebesích. Jaký je tvůj svět??? Co je to za svět tam nahoře mezi hvězdami? Měsíci! Luno bledá, posviť mi na cestu, dodej mi sílu, blížím se k samému konci. Svítíš tu dnes na mě. Ozařuješ moji tvář, řekni mi: Jsou li lidé někde jinde šťastnější…? Jako malá přála jsem si držet hvězdu ve své dlani. Můj sen se mi vyplnil. Ovšem proč??? Proč zrovna já mám nést to břemeno žluté hvězdy, jenž připoutala se ke mně nechtít mě opustit?
Měsíci! Luno bledá jenž strážcem jsi oblohy. Dnes vzhlížím k tobě. Se slzami v očích. Řekni mi: vyjdeš ještě někdy? Pohlédnu ještě někdy do tvé bílé tváře??? Ach měsíci, ty jenž vidíš co se kde šustne i teď v noci. Řekni mi: Kolik lidí prožívá pocit jako já??? Ten pocit, kdy odsouzená jsem bez viny? Měsíci. Luno bledá, jenž dlí na obloze, nic neříkáš, mlčíš a já žalem padám do tmy. Pozdravuj tam na obloze, vyřiď, že jsem snila, sním a snít budu navždy. I když pohádka už dávno skončila. Až se moci chopí tvůj bratr, železným koněm pojedu pryč.“