Babička Boženy Němcové

Slunko se třpytí nad obzorem,
zahání mráčky šedé.
A všechny děti křičí sborem:
"Podívej, vidíš? Vždyť už jede!"

Tolik se na ni natěšily
a ptávaly se: "Jaká bude?"
...Jen ona má ten pohled milý,
ač babiček je plno všude.

Pro ně byla jen jediná.
Když posedaly do trávy,
složila ruce do klína...
... a už pohádku vypráví.

I když jí sedla na hlavu
stříbrná pavučina času,
chodila s dětmi ke splavu
po stopách Viktorčina hlasu.

Tak chodily každý den, běžně,
k lesu až, potom nazpátek.
Avšak na zámek, k paní kněžně,
mohly jít jenom ve svátek.

To se svátečně ustrojily
a, slyš, jak k zámku kráčejí.
A babiččin fěrtušek bílý
cestou jen zářil nadějí.

Jindy babička pod jabloní
seděla v slastném, tichém stínu.
Tu k vřetánku své oči skloní,
praví tiše:"Ach, brzy zhynu".
***
Dávno již tomu, co jsi naposledy
spatřila kouzlo její tváře,
co spatřila jsi pohled bledý...
... zbyly jen slzy do polštáře.

Spatřila jsi ty oči její,
ty modré oči jako chrpy.
Spatřila jsi je, jak se smějí...
...a Tvé oči teď pro ně trpí.

Dávno již tomu, co jsi její dlaně
vrásčité vzala do těch svých.
Už nikdy nesáhneš si na ně,
na dlaně čisté jako sníh.

Ale nezoufej, žádný strach.
Jedno malé přání jsi měla...
Žije stále v Tvých vzpomínkách?

... Tak neboj se, vždyť neumřela.