Zvyk

Zvyk – košile ze železných hrotů
Co kryje mysl, srdce, hruď
Přichází odnikud, odchází za rachotu
Pálených mostů, jež vzešly odnikud

Ze zvyku věříš lžím, uctíváš noční můry
Žárlivě okrádáš cizince o představy
Po nocích popíjíš žluč oslazenou zvůlí
Dokud se nestvůry v tvý hlavě neunaví

S nechutí odkládáš klamem kalenou zbroj
Která ti vrostla do těla
Tak jako snílek se dívá na Orloj

Ty v hrobech hledáš anděla
Pátráš však nenajdeš, už pohltil tě zmar
Na zbroji ze zvyku praskl poslední spár.