asi z r. 2005

Pomalu se stmívá,
dívka opuštěná,
lehce se usmívá,
v pláči usíná.

Proč řeší problémy,
tak slabým způsobem,
v pokoji plném tmy,
v oceánu bezedném
sahá po noži,
snad je to jen zvykem.

Lže sama sobě:
„Vše je v pohodě.“
Jen přátele slyší,
jak uvnitř křičí,
jak zoufale touží po pomoci.

Kdo se odváží,
hranici překročí,
obětuje se?
Všichni si myslí:
-už není naděje!-

Šarlatovým písmenem,
její jizvy jsou,
ukazatelem bolesti
na cestě plné starostí.

Držím ji za ruku,
objímám,
ať dělám co dělám,
vůbec nepomáhám.