Pod deštěm
Pod deštěm
Prší
Začínám mít strach,
že je toho příliš
Sbírám uzlíčky slz
a po vzoru Saturnina
rozdávám lidem
koblihy spokojenosti
Ale oni chtějí být smutní
Já taky… někde hluboko uvnitř
Po planetě mé duše však
běhají rozverní kosi,
rozdávají třešně radosti
a chtějí pírky hladit
každou opuštěnou pecku
Pokládají je do postýlky z hlíny,
čůrají na ně smích
a nezavřou zobák,
dokud je nedonutí k růstu
A z neživého
vstane léčivka pro oči
s perlami sladkých rubínů
Mokré mrtvo
zdá se být neúrodným
… jen najít prasklinku
s čouhajícím klíčkem naděje
a bez hranic nadváhy
zakousnout se do koblihy…
Dobrou chuť
černí pasažéři
stromů života
Komentáře (7)
Komentujících (7)
Doporučit
Tisk
... hlavně když ta kobliha byla dobrá ... mňam .. hned bych si taky jednu dal ...
22.06.2009 08:42:00 | vapiti
Inu,velice široce jsem se musela usmívat.Děkuji za ten srdečný a hluboký úsměv díky člověku,jenž je neobyčejně nádherně křehký a tak smyslně romantický.Teď myslím na ptáčky a moji oblíbenou knihu Saturnina,tedy vedle mé opravdu zbožňované :Malý princ.Děkuji za tu radost z malých,milých a něžných slov.Ilona
20.06.2009 22:59:00 | poetická ilona
...právě jsem si přečetla, jak je život těžký, přesto úsměvně něžný, tedy vnímán Tvojí duší... :-)
20.06.2009 16:57:00 | Lota
