Neobratná

Mezi dvě dlaně jsme budoucnost schovali,
minulost utekla, zbyli jsme my a teď,
co bych ti říkat měl, znával jsem nazpaměť,
čekal jsem až srdce v běhu se zpomalí.

Tvá křehkost rusalky nefandí surovcům,
rozbít lze tak snadno, když tě chci pohladit,
malíčkem tvé řasy do linek seřadit,
a od nich vykroužit zatáčku směrem k rtům.

Do noci koukáš a o vílách vyprávíš,
náramně ztřeštěná, nádherně kotěcí,
vůbec mi nejde nějak zůstávat nad věcí,
dívám se na tebe i když už dávno spíš.