S rozumem v koncích

Koušu se do dlaní,
abych nekřičela steskem po tobě.
Nenávidím svítání,
ve dne jsem sama jak růže, položená na hrobě.
Mrhám planými sliby…
Že se polepším a začnu si vážit života.
Stále ty stejné chyby.
Každá naděje ztroskotá.
Na křídlech vran létám do pekla a zpátky,
návrat je skoro jako trest.
Život – tak krásně bolestný a bolestně krátký,
co mi pomůže křičet na protest!
Živote slyšíš mě? Slyšíš mé snění?
Baví tě hrát si s námi tak krutě?
Stejně ti nevěřím, že štěstí není!
Připrav se do zbroje, na souboj zvu tě!