Měsíc

Odsouzená k samotě, odsouzená k utrpení
za nevinné lidské duše, i za svou vlastní hříšnou,
klestím si cestu životem,
jako výhonek předurčený podlehnout kruté zimě,
jako marná touha,
jež nemá jedinou šanci přežít, a přesto přežívá,
snad je to jen škodolibá hříčka přírody,
snad noční můra,
která skončí prvními paprsky úsvitu,
ale ono nesvítá,
za soumrakem přichází jen další soumrak,
kráčím nepolapitelnou tmou,
sama? Ne! Cesta má je lemována závojem hvězd,
a nad ní jako naděje, vznáší se věčný měsíc,
jenž dává mi sílu jít dál,
ukazuje směr, kterým se dát,
s ním, jedině s ním, přestávám se bát.