Vzdech pouštní lišky

Mrazivé tušení snáší se k zemi,
jako horoucí vábení stoupá vždy k nebi,
utápím se v tónech žalostných,
za zvuků písní až přesládle milostných,
a při každém vzdechu pouštní lišky,
lapám po dechu a padám z výšky,
do temné jámy, do vlčí tlamy,
držená ve stísněné kleci,
hledám jen klíč do zámku přeci,
do zámku zapadlého v lesích,
jenž kdysi dávno utápěl se v plesích,
dnes však už zeje jen prázdnotou,
stejně jako má duše nahotou...