Antiočistec

Anotace: .. - ..

Potají se plížím po hlavní třídě
jedné z mnoha slepých uliček.

Prodírám se nepřeberným množstvím myšlenek
chvátajících světelnou rychlostí slimáka na střeše
odnikud nikam,
porušujících přitom všechny dopravní předpisy.

Zmateně se rozhlížím kolem sebe,
zoufale se snažíc najít trhlinu v tom chaosu,
abych se mohla ukrýt v laskavé oáze mírumilovného klidu
útrob hladového vorvaně.

Čím zoufaleji se snažím zachovat si
poslední pozůstatky hysterie
a v klidu se rozhlédnout,
tím více mě trápí hlas,
našeptávající mi krutou realitu,kterou odmítám přijmout.

Žížaly,žížaly...
všude kolem jsou desítky,stovky,tisíce,miliony
obslizlých,upachtěných,nechutně se kroutících žížal.
Všude, kam jen oko pohlédne
nekonečné plantáže růžových žížal,
pokroucených do přirozeně nepřirozených poloh...

S definitivní platností,
poháněná subjektivním objektem globálních tlakových vln,
s notnou dávkou elegance, ztrácím poslední
zbylé zbytky zbytku
mého roztříštěného, reálně hysterického soudného chování
a bezhlavě pohlavě
vrhám se do jícnu
pohlavně roztoužené,
zapeklitě spletité směsi
žaludečních šťáv,ohavných spocených těl
a velkých černých dír,nazývajících se Bránou do duše...

Jak smyslů zbavená, skotačím spolu s davem,
s vyšinutě bizardním úšklebkem na tváři,
připomínající křeče mozkové okostnice.

Pod drobnohledem bezedně prázdného páru pseudoočí,
sledovaná giganticky rozšířenýma zorničkama
na každém kousku každičké myšlenky,
vyplouvající na jasně se skvoucí povrch vědomí,
pokáleného sračkama mé vlastní
šedé...

Šedé...??

Néé...

BÍLÉ kůry, už možná ani ne mozkové...

/a prý že bílá uklidňuje...PCHE!/