Křeslo

Houpu se na křesle co pamatuje císaře
co tiše historií dýchá
a vzduch je voňavý tak jako na jaře
noříme se do pár chvilek ticha

Jen křeslo pro sebe si posmutněle brouká
dřevem prastarým, tím dřevem smrkovým
a že i na mě smutek dneska kouká
tak tedy poteskním si s ním

Vzpomínáme na to co jsme měli
a jak nám život dával občas pěstí
teskníme nad tím, co už jsme poztráceli
kus laku, kousek třpitivého štěstí

V objetí se kolébáme jemně
to dřevo prastaré a moje tělo mladé
a věci náhle vypadaj míň temně
a smutek pryč se zvolna krade

Tak spolu zpíváme tu naši smutnou píseň
to křeslo smrkově, já mírně falešně
a zaháníme malou všední tíseň
a celkem zdařile a celkem úspěšně.