Ten co sdílí okamžik

Anotace: Někdy si říkám, kolik krásných knih, mostů, chrámů, katedrál a obrazů, kolik krásných lidí někdo vytvožil z přílišné lásky...

Prostup mými dlaněmi a sny,
večerním soumrakem
a něhou.
Prostup mnou celou,
rozcuchanou,
zmáčenou,
jako sirka z cigaret.

Možná, až poztrácíš veškerý kouř,
nedopalky, sny a přání,
třeba mi pak ve vší ctnosti,
konečně
zakonzervuješ štěstí…

Protože na prahu dne,
v malé ošatce s chlebem,
zůstalo několik zrníček smíchu.
Jako by někdo poztrácel hvězdy,
na malou chvíli snad přestal dýchat.

Víš, je tak krásné něco sdílet.
Nepotřebovat, protože cítíš,
že máš…

To když usínáme s nadějí,
abychom se probudili
vší nekonečnou láskou.

To když utíkáme kupředu
a naše básně nemají smysl…