Tramínová

Prázdný pokoj pomalu pláče
opuštěn. Obepnut opomíjenými
maličkostmi /mlhavá múza musela mizet/
za zvuků zatraceně ztraceného
hlasu /hrůzně hlučí/
vlastního
já.
Pomalu pěje píseň probdělých
nocí. Nahodile nápadité náměty
tkadlena tesklivě tkaje
do doutnajícího domu domnění.
Slečna ze slámy stkaná, stvořena silou slz, stále slibuje
věrnost vrytou vevnitř. Však
temné tajemství taje,
pod průzračným pohledem pravdy.
Vášeň vytéká ven,
pomalu pálí papíry popsané perem
důvěry /draze drahocenné/
a
táhne tuhou touhy tramínové.
Poprvé píše pravdivý příběh, protkaný pachem
popela, prázdnoty
slabého sexu, samoty,
levných lihovin, laciné lady
zbytečně ztracených zázraků
slunečných slz, smutečních snů.
Malá místnost mizí mrazivě mrtvá.
Bývala budoucností, brala bratrství
dala / dojemný dojem/
cit. /cinkavě cizí/