O slunci potemnělém

Smutkem protkána polovina jeho žití,
oděný v kabátu z jedovatých nití,
světélko naděje zašité v jedné z kapes,
až jednou najde ho, bude to jeho chabes.

Opilý rozmarem, touhou a lačností,
temnotou omámen téměř až do kostí.
Myšlenky bijí se na poli zapomnění,
urputný boj při jejich vyhánění.

Plamínky v očích chvějí se nezdarem,
raději zahalen mlhavým oparem,
kráčejíc světem s chladnou racionalitou,
mnohé z pravd míjí s křehkou banalitou.

Obrození zarmoucené duše čeká si v ústraní,
zástupy slečen, jak panenky na hraní,
platí daň neviditelné vnitřní svobodě,
stoupaje plíživě pomalu k celkové obrodě.