Anotace: ....
Když rozstoná svit slunce z jara,
rosou něžně rozervána
krajina
co dechy skrz promáčí.
Hloubkou večera siného
větru trpce nevinného
nehlídala
šepoty tam za bodláčím.
Když vzlykne zář pozdního léta
beznadějná láska světa
roztrousila
slzy suchým bramborovým natím.
(Kéž Zimě podlé plány zhatím)
Otakárek usedá na bodlák
ještě hřejivě tě objímá Slunce
dechem babího léta tě poponese
do příštího krásna
jen musíš projít branou smrti
sejdeme se na louce plné vůní medu
tak mámivé
jen chvíle nás dělí
Otakárku
20.10.2009 15:47:00 | Lady L
Zajímavé a hezké..ST:
03.09.2009 10:36:00 | Acham