...protikladná...

V zapomenutým svetru hledám zbytky tvojí vůně
a na jazyku bolí přítomnost nevyřčených slov.
Topím se ve všeříkajícím tichu,
přesto že vím, že
mlčet nikdy nestačí!
Prsty už zase zachytávám chyby,
které nikdy nestačím udělat
a můj stín
se ztrácí...
V mizejícím světle nenastálých nocí.
Tkaničky od bot na pevno rozvázané
a na podrážce vzkaz ze země nikoho:
Radujme se z vlastního neštěstí,
protože už nikdy nebudeme sami,
jen navždycky osamělí.