Ustrašená
Ustrašená
bojí se světa
kdopak jen z nás
má právo veta?
Ovečka bílá
pod maskou vlčí
pravdu ukrývá
a o lži mlčí.
Nechce se zranit
nechce se spálit
bojí se milovat
od domu vzdálit.
Bojí se smát
bojí se plakat
nechce se dát
do pasti vlákat.
Bojí se samoty
bojí se stínu
bojí se prázdnoty
bojí se splínu.
Bojí se kluků
lichotek klamných
bojí se lásky
nadějí planých.
Ovečka bílá
pod maskou vlčí
pravdy se bojí
o lži však mlčí.
Komentáře (6)
Komentujících (5)
Doporučit
TiskMyslím,že nejsi sama,kdo má ze života určité obavy...možná přejdou,možná ne...držím ti pěsti!Pěkná básnička.
10.09.2009 18:34:00 | Zefi
Buď jen sama sebou a přirozená a život i ti správní lidé už si tě najdou.
10.09.2009 18:30:00 | Jana M.
to je strach ze života, a žít se musí, když už jsme tu.
10.09.2009 17:18:00 | Kapka
Jen upřesnění - teď jsem si všimla, že zmíněná báseň Sbohem Angelino je tu uveřejněná pod názvem Tears of Angel.
10.09.2009 16:03:00 | Angee
Není u mě zvykem psát básně, jsem spíš přes prózu, ale v určitých opravdu pohnutých situacích nějakou tu poezii stvořím. Také u mě není zvykem ty básně rozebírat, ale o téhle vám něco málo napíšu.
Narazila jsem na ni dnes úplně náhodou, když jsem otevřela jeden ze svých sešitů na povídky a poněkud překvapeně (už jsem to dávno zapomněla) jsem zjistila, že jsem si od zadu psala nějaké básničky. První z nich byla Sbohem Angelino - tu už tady na Literu mám. No a druhá s původním názvem Strach (musela jsem ho upravit, protože už jednu stejnojmenou báseň tu mám) vznikla o něco později a na dlouhou dobu upadla v zapomnění.
Psala jsem ji někdy v období po rozchodu se svým tehdejším přítelem, což se do jejích veršů promítlo, ale není to hlavním motivem. Tahle báseň je vlastně jakési moje zamyšlení nad situací, ve které jsem se nacházela. Byla jsem taková slušná holka, ale to mě zase hrozně svazovalo, protože jsem měla pocit, že přicházím o spoustu zábavy. Do hospody jsem nechodila, na koncerty jsem nechodila, na diskotéky jsem nechodila... Prostě jsem pořád seděla doma. Ale zas na druhou stranu jsem se oblékala trochu do punku a snažila se budit dojem že je to přesně naopak. Výsledkem pak bylo, že jsem si připadala že nepatřím ani k jedné té skupině lidí a ocitla jsem se sama na jakési hranici. Nevěděla jsem jak z toho ven, protože jsem se bála výrazně přiklonit k jedné či druhé straně abych toho pak nelitovala, ale zároveň mě současná situace prostě neuspokojovala.
Když si to tak vezmu, tenhle stav vlastně přetrvává pořád, ale já se bojím, že není v mé moci se rozhoupat a změnit ho. Nebaví mě být slušná holka, tak se pohybuju v méně slušné společnosti, ale zároveň do ní nechci zapadnout se vším všudy, protože mám o sebe strach. Už jsem si však zvykla, takže už to tolik neřeším.
To je ode mě asi vše, teď dám prostor zase vašim případným komentářům. Angee
10.09.2009 15:59:00 | Angee
Plyne jako řeka a příjemně se čte...
10.09.2009 15:46:00 | labuť