Jak podzimní list,
jenž se houpe líně
z večera kdesi na hladině,
plyne náš čas,
stojí mezi námi,
jsme ztraceni sami pod hvězdami
a vzájemně se nevidíme.
Ráda bych znamení uviděla.
Jak žebrák na schodech u kostela,
kterému věřící podle zvyku
do dlaně vkládají po pětníku,
skládám si příběh náš z okamžiků.
Vím, že čas nikdy neoklamu
a přece chci zakřičet do mraků,
vraťte se, dny plné zázraků,
střípky snů, vzácnější drahokamů.
Já čekám, čekám, trpělivá,
v srdci mém struna harfy zpívá
a v proudu času každý den
z popela rodím se s Fénixem ...
Krásně plynoucí slovíčka umíš psát.
Třeba jen pro tuhle maličkost má tě každý rád.
ST.
12.09.2009 21:05:00 | Paulín
Jako Fénix z popela Tvá báseň se zrodila..nádherné ST:
12.09.2009 17:47:00 | Acham
jsi nejen Fénix
jsi žena
do snů oblečená
krásná
dobrá
jako čerstvý chléb..
milující
oslňující
samo slunce v lidské podobě..
ST
12.09.2009 17:26:00 | Mbonita