Křehkost

Řev strun mých stesků zní
a nebe karmínem se věnčí.
A tvář jenž chtěla býti s ním,
na věci tiše hledí zvenčí.
Svět beží rychle o život,
noc nemá šanci, ke dni sedá.
Tvá ústa by mi přišla vhod,
však prach mých cest se opět zvedá.
Je ticho, samota mě svírá,
a v hlavě nápor bdělosti.
Na puklou stěnu marně zírám,
Už pozbyla jsem smělosti.