Temný vraník

Ruce dcery tiše šijí, matka mince počítá.
Jehla spadla, vyvlékla se. Matka dceři vyčítá:
,,Seber síly dcero moje! Pán na kabát si nepočká!
Sic pak zhyneš rukou mojí, když Pán saka se nedočká.“

Dcera padla na kolena, pláče matce u nohou.
,,Matičko má milovaná, však ruce mé už nemohou.“
Odkopla ji matka stranou, v tom poledne udeří.
Kabát s dírou tiše leží, Pán již vchází do dveří.

,,Odpusťte mi vzácný Pane, dcera má je neschopná!
Ruce se jí třesou stále, Vás i mne je nehodna.“
Vlastní dceru uvěznila, do věže a těžkých pout,
Stesk za pár týdnů políbil ji, dcera se však nesmí hnout.

Dcera šeptá, uvězněna: ,,Matko, prosím, nech mě žít!“
Však k matce prosba nedolehla, okovy teď bude mít.
Okovy ji táhnou k zemi, matka tiše plakala.
Proč jen svojí drahé dceři, druhou šanci nedala?

Okovy jí táhnou dolů, slabá, mrtvá, oddaná.
Matka vlastní žíly řeže, tichá, jistá poddaná.
Okovy jí táhly k peklu, nebylo již úniku.
Matka křičí do setmění: ,,Vem mě za ní! Temný vraníku…“