Den orlů

Anotace: filozofická

Hle orel, druhý, hle a tam třetí.
Nad hlavou mi kroužil temný stín,
tam orel skalní, tam černý a další, další letí a letí.

Mohutný, silný první orel
silou křikem, útokem zobáku do větru.
Setřel všechen pel.

Kraé! kraé! volal
na bratry, na černé perutě orlů.
Následujte mne! mí okřídlení krajané!

Tak silná křídla,
tak silné údery do oblak,
zahnaly krále větru z jeho sídla.

Svými ostrými zobany,
žlutě se blýskajícími ve větru,
letěli, letěli - nespoutáni žadnými lany.

Letěli, letěli majestátně kroužili
mraky před nimi vyhýbaly,
hrdlo se mi sevřelo, po tom dni slepice toužily.

Letěli jako letadla k boji,
ale neletěli bojovat,
měli v sobě Lásku, byli v jednou velkém roji.

Letěli, letěli
křídla vrčela jako motory
stromy, tráa, mé ruce se tou silou chvěly.

Kraé! kraé!
žalostně, žalostně volal první.
Na pomoc Izraé.

A tam v dálce za kopci,
slétali na místo odkud zářila duha.
Na místo, kde letěli... jiřičky, husy ...vrabci.

A tam v dálce v duze
ležel na zemi!
anděl, zraněný anděl, spatřit jej bylo v srdci touze.

Klekl jsem k němu, na kolena klekl
nikoho, nic jsem nevyrušil,
pohladil jsem jej po vlasech, jemně abych jej nelekl.

Otočil hlavu a ukázal svou tvář,
jak krásné oči, jak jemné rysy,
z jeho očí vycházela duhová zář.

V tom orli a ostatní
po nohách běželi a v zobáčcích vodou ho polévali.
Pil. Žíznivě pil! Ležel tady sám několik dní.

Tak blízko jsem mu byl,
ale přesto, jakoby očima tápal...
Byl od špíny, od krve. Rukávem jsem mu pot z čela smyl.

Kdo jsi?
ptal se mne na jméno a rukama nahmatával tvář.
A v dálce štěkali zuřiví psi.

Já jsem anděl, anděl Michael
ach nevidím, podej mi ruku prosím,
Kde to jsem? Kde jsem to sletěl?

Spadl jsem z nebe.
Ach mé tělo! vše jak mne bolí
Děkuji, že jsi zde, děkuji za pomoc, děkuji za Tebe!

Jeho křídla byla úplně rozbita,
orli si vytrhávali peří a na místo rozlámaných brk.
Ó jak dojemně hrál vítr, jaké dojemná slzavá suita.

Bezvládně ležel,
na boku a tělo se jen chvělo v rytmu srdce.
Ach bolest, slzy ... ach žel!

V jeho očích,
očích nejčistčího křišťálu se třpytily slzy.
Citlivé srdce, které cítí všude pýchu, nenávist a hřích.

Mám oči a přesto nevidím nic,
oslepl jsem, tak tak moc jsem plakal,
Bolest cítím víc a víc!

Pláčem, všichni v nebi hořce pláčeme, hořce,
pro svět...
když náš Ráj se podobá smršti, uragánu, bouřce!

Letěl jsem na pomoc vám,
ale slzy, ty slzy zamrzly
a probodly mé oči, jako zašpičatělý trám.

Spadl jsem,
umírám, milujte se!
Pro vás jsem letěl na zem.

A vydechl, tak přenádherný člověk,
a skonal v mé náruči, v mém pláči.
Ach tak milý, mladý na svůj věk.

Ach, orlové,
při klesnutí jeho hlavy do mé náruče,
krákali, requiem zpívali, řvali hlasitě, víc než lvové.

Ach odpusť, ach...
Bože odpusť nám
Vždyť díky hříchu jsem i já Michaelův vrah.

Jeho tělo,
se rozpadlo na mnoho malých kvítků, jež letěli k nebi,
Orlové doprovázeli jej, ach srdce se mi dojetím chvělo.

Narovnal jsem se
a mával mu, archanděli
a rozhlédl se do okolí i na ostatní meze.

Ach, Božě!
Co se to děje?
Co že??

V okolí všude kolem
leželi další a další andělé! všude... ach kolik?
Ach Bože, mé srdce praskne žalem...

Kraé, kraé!
Na pomoc Izraé!