na prámu
z pohyblivých písků
ve slunci
prodlužujících se stínů
foukla jsi do chmýří
na odkvétajících schodech
do podzimu
a s kapkou rosy
na prstu tikotu
v kapesních hodinkách
jako otevřená kniha
pana Brailla
ležíš zasněná
na zeleném sametu
s rudým jablkem nedaleko ruky
šaty se svezly po stehnech
s pohledem v obraze nad sebou
přiložila jsi mi prst na ústa
a já usazen v sedlině
se dvěma otazníky
proti sobě
nahmatal dlaní
členitost vrchovin i prohlubní
tvého těla...
mám málo kdy to příjemné mrazení na těle..vyvolává ho jen vjem nádherné hudby, úchvatných obrazů apod.
Tvá báseň to dokázala též! Hmmm..to je tedy něco!
29.09.2009 10:09:00 | šuměnka
Netušil jsem, že ovládám jeden jazyk Braillova písma. A pochlubím se, i na Venuši jsem byl. Teda na pahorku Venušině. Já, "amatérský astronaut".
20.09.2009 23:01:00 | Zasr. romantik
ne hmatatelná..mlha
co se rozprostřela
kolem tvého těla
...znělá sluncem..
ST
20.09.2009 22:04:00 | Mbonita